MT. EDEN

5. října 2008 v 8:46 | Lus |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Na Customs St. East jsme se doptali po autobusu, protoze jaksi zastavky nejak extra znacene nejsou. Meli jsme stesti, autobus mel jet za par minut. Zaplatili jsme asi 1,6 NZD do Mt. Edenu (coz je v podstate jeste Auckland dost okrajova cast, busem asi 20 min.) a pracne jsme naskladali bagly do autobusu. Ridic na nas s usmevem pockal, az se v klidu usadime - nezvyk oproti ceskym autobusakum :-D Trochu jsme po ceste nechapali zastavky. Lidi si mavali u silnice a autobus jim zastavil. Doted nechapu princip, ale snad to dojde :-D

Ridic ochoten kyvnul na nas na spravne zastavce. Pani v obchode nas nasmerovala na ulici, kde se ma nachazet hostel. Vpred.. Teda nejprv v podrep, abychom nasadili batozinu a pak vztyk, hekot, funeni, dusod a stado se rozbehlo.. snecim tempem :-) jdeme, jdeme, jdeme, stale jdeme.. hledame, hledame, hledame, stale hledame.. cislo popisne jako by se nam ztratilo, my vyhlizime cislo 79, ale nachazime nejakym krutym nedopatrenim pouze 78 a 80. Nikdo z mistnich nazev hostelu nezna. Honza me zaparkoval i s vecmi na chodniku a sel obehat okolni domy. Ulice byly vylidnene. Uz jsme se chteli ubytovat v maorskym hostelu, ale zadano pouze pro Maory! Asi tak nevypadame :-D kupodivu :-) tak hledame dal… asi po hodine nam rekl jakysi bily pan, ze vi, kde tohle je.. poslal nas ale bohuzel k univerzite a ne do ubytovny. Ale znal Cechy - teda Ceskoslovensko (jako vetsina lidi tady).

U univerzity uz jsme zacali byt celkem znaveni. Hledali jsme hodinu a pul a nic a ztraceni. Ptali jsme se jeste Maorek v jeepu, tma, nic. Uz jsme na sebe s Honzou koukali dost vycerpane a nestastne. Nacez jsme videli, jak se jeep i s Maorkama vraci. Nahazeli nam batohy do kufru a rozhodne rekli, ze nam to pomuzou najit. Super!!! Doted je miluju. Pani byla ucitelka a jeji dcera ridila. Byly to zensky od rany, sama krev a mliko a usmev od ucha k uchu, havrani vlasy a cokoladovy oblicej, cerne oci. Ptala jsem se ucitelky, jestli jsou vsichni Maori tak hodni a napomocni. SAMOZREJME!!! Odpoved na jednicku! Hostel jsme nakonec nasli. Skutecne byl kousek od hory Mt. Eden. Byl skryty na strasnym kopci, ktery sotva vyjel jeep, jak byl strmy.
Pneumatiky se zahrabali do pisku a auto zustalo stat. Vsichni jsme se s pootevrenou pusou koukli smerem doprava. To je ono?? Nechapave krouti maroska dcera hlavou. Asi?? Jdeme se zeptat. Honza vyskocil z auta a miril k tomu podivne vypadajicimu drevenemu domu na upati kopce. Ve skripajicich dverich se objevila cinska pani v gumovych rukavicich a s cisticim prostredkem v ruce. Kyvala hlavou jakoby snad ani nechtela priznat, ze je to nami hledany backpacker.

Maorky se nas zeptali, jeslti tu SKUTECNE chceme zustat, ze nas klidne kamkoliv odvezou. Po vic jak puldennim hledani ubytovani jsme ale rekli, ze zustanem. To nebylo vse samozrejme, to by byl suchy pribeh, kdyby to tim koncilo. Maorky zatroubily a vydali se po svych stopach. Ve dverich uz nestala jenom Cinanka, ale napul hnijici stary pan o holi, ktery smrdel, jakoby se pul roku nemyl. Pajdal, nemel sem tam zuby a vubec vypadal, ze zabil uz par desitek lidi. Stahly se mi rty, zatlacily se smerem do nosohrtanu, oboci se svrastilo, zaludek se nakop a vesli jsme dovnitr. No to byl smrad, lidi. Prvni jakoze spolecenska mistnost vypadala v pohode. Byl tam i pocitac na i-net, velky stul a televize. Vzhledem k tomu, ze ten den byla venku pekna zima, vim, ze po vstupu do ubytovny jsem se rozhodne neohrala. Spolecenska mistnost mela jedinou vadu. Sedel tam clovek, typek v modrych teplakach a mikine, houpal se a dloubal se v nose no fuj odpor. Pani nam (podotykam stale v rukavicich!) ukazala dva pokoje, ktery byl pro par. Vybrali jsme se ten trochu drazsi, kde bylo alespon topeni. Vysli jsme jakesi schudky, kde byla jakasi recepce - to podle nazvu recepce, jinak to byl stul a spousta haraburdi kolem a velde cinska babicka a vsude ten divny smrad, ktery nas nakopaval k bliti. Zaplatili jsme jen na jednu noc. Pochopitelne, mame rozum!

Zamkli jsme se v prostydlem pokoji a ja mela pocit, ze rana nedoziju. Pripadala jsem si jak v zlem snu, v Adams family. Presne tak, vsude jsem vyhlizela Vec. Nastesi neprilezla, ale podivuhodne supliky a skatule tam byly v pokoji. Shnily vrah se sikmookou sluzkou, ktera mu dela uklizecku a milenku a nastehuje si k nemu svou matku, ktera jim vari a pere, ale rozhodne je nemyje, retardovany syn u televize, ktery kouka na hororovy kanal a touzi po tom sve predstavy uskutecnit… No sileny. Ptala jsem se Honzy, jeste z okna nevidi v trave podezrele hrobecky. No neprijemny pocit. Ale zahledla jsem Bibly. S radosti jsem k ni skocila a prohlasila jsem: "Hele asi jsou to krestani, tak to nas asi nezabijou!" Cely den jsme nejedli a obchod je pry asi 3 km odtud. Vydali jsme se na cestu, hlady uz silhame a zizni cobydup. Kdyz jsme se vymotali z dost hlucne a nebezpecne asi ctyrproudove silnice, ocitli jsme se casem v nakupnim centru. Jak rada jsem ty normalni lidi vydela!!! Koupili jsme si poprve alkohol na Zelande. Myslela jsem si, ze pokud se neopiju, tak noc v tom hruzostrasnem dome nepreziju. Nikoho krome Adams jsme tam nevideli, ani sousedy, nikoho. Koupili jsme se parky a dobili kredit, splachli jsme to kafem a vyrazli jsme zpet do kopce. V hostelu se ocitlu vice lidi. Ulevilo se mi, ze tam nejsme sami. Byli to mladi typci ze vsech koutu sveta. Najednou mi tam prislo vse normalnejsi. Z retardovaneho syna se vyklubal proste prasak Anglican a smrad tam byl asi ze psa, ktery me malem povalil ve dverich. Byl to mega pes a ven skoro nechodil, pac vedle pana usel dva kroky za minutu. Pan o holi nemohl chodit. Najednou mi s tim psem a s temi hosty prisel milej. A urcite je hodne nemocnej a ja jsem mu krivdila. Cinskou pani uz jsem nevidela. Mela jsem lepsi pocit, ze je vse v poradku a ze nas nikdo nezabije.

Uz byl vecer, tma. Misto toho, abychom cely den hledali praci - brouzdali po netu a volali, tak tohle - hledani ubytovny a dalsi skoro dve hodiny cestou pro jidlo. To za to ten gratis internet fakt nestal. Vecer, kdyz jsme se ve spolecenske mistnosti pripojili na net, zjistili jsme, ze nemame vubec klid. Z kluku se vyklubali pekni prasaci, kteri se nedokazali bavit normalne, byli nechutni, machrovali a chlastali, koukali na vrazdy a byla tam neuveritelna zima. Po dvou hodinach jsme byli tak promrzli a z kluku vytoceni, ze jsme se rozhodli jit spat. Vino jsme ani nenacali. Zachumlali jsme se do termopradla a spacaku a usli jsme jak mimina. Rano jsme vypadli, jakmile jsme se dali sprchu. Venku strasne lilo, ale vytahli jsme plastenky a rekli si, ze za kazdou cenu musime odtud vypadnout. Stary pan vypadal smutne, ze mizime, vedel moc dobre, ze se nam u nej nelibi.. bylo nam ho trochu lito, ale ti kluci a ta kosa tam byli fakt k nevydrzeni. Vypadali jsme s tema baglama a v plastenkach jak Teletubies v kombineze :-D ale nevadi, byli jsme stastni, ze TENHLE backpacker opoustime. Na zastavku jsme dostli rychle a opet stesti - bus jel hned. Kajicne jsme se vratili na Customs Street do centra Aucklandu a vydali se do ACB. Ty penize dame. Je tam teplo, je vse po ruce a uz to tam zname. Tenhle vylet se nam krute nevyplatil. Hlavne ne na cas a na fyzickou silu. Ale jsme plni zazitku. DIKY ACB!!!! At zije dorm v ACB!!! :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama