Cape Reinga, Ninety Mile Beach

28. prosince 2008 v 7:53 | Lucias a Honza |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Pátek 21.11.2008

V pátek bylo přibližně stejné počasí jako na plavbu po Bay of Island a protože jsme už pak chtěli o víkendu z backpackeru jít, tentokrát jsme nelenili a ráno vyrazili na Cape Reinga - nejsevernější místo (maják) Nového Zélandu. Vždycky, když jsem tenhle maják viděla někde na fotce (v časopise nebo na internetu), strašně moc se mi líbil. Něčím mě přitahoval a to jsem ani třeba nevěděla, kde je, v jaké zemi.


Ještě ve městě jsme se samozřejmě zdrželi, protože já potřebovala spravit dioptrické brýle trochu a Honza chtěl vybrat peníze a vůbec jsme natankovali vodu a koupili jablíčka.

Cesta na Cape Reinga trvala déle, než jsme si mysleli. Z Kerikeri je to asi 210 km, ale to by kolem cesty nemohlo být tolik krás a lákadel. Hlavně podél pobřeží Doubtless Bay jsme se kochali výhledy a mísící se oblohou od zatažena přes bouřkové světlo až po úplně jasno.
Zastavovali jsme na plážích a u přístavů a byla to nádherná cesta.
Když jsme asi tak 60 km před Cape Reinga natankovali na poslední pumpě, dostal jsme mapku se zajímavostmi kolem slepé ulice vedoucí na nejsevernější bod KIWI světa. Na té mapě jsme viděli taky zakreslenou nejsevernější restauraci a rozhodli jsme se, že si tam dáme něco k jídlu. Žádnou svačinu s sebou jsme si jasi "nezvládli" (překlad: byli jsme strašně líný) připravit.

Než jsme tam ale dojeli, zahlédli jsme z cesty bílý poloostrov. Nádhera. Byl to poloostrov celý pokrytý bílým pískem. Vypadalo to úchvatně i z té dálky od silnice, sjezd tam jsme totiž po cestě minuli. Bylo to jako sníh u moře.
Zastavili jsme u poslední restaurace hned blízko auta Policie. Cajt si tam kecal a my jsme kulili oči a tlumili smích. Pak už jsme ani ten smích netlumili, protože ta nejsevernější restaurace fakt stála za to! Venku se válel pes se zkrácenou nohou a mouchy létaly kolem pár turistů, kolem venkovních stolků a schodů chodil zmatený kohout. Nějaký dvě baby tam balil týpas v smradlavejch holinkách a ty dvě slečny ho fakt žraly :-D

My jsme vešli dovnitř. Tam bylo ticho, na stěnách visely trofeje různých zvířecích hlav, zatočené rohy a tak dále. Uprostřed byl kulečníkový stůl a po stranách zbytek pohledů a triček - suvenýry. Na tabuli nad pultem bylo vypsaných pár jídel a jediný živý tvor kromě much a nás v kuchyni byla jedna malá holka. Koukala na nás se svěšenou hlavou a my se po delším váhání, co si tedy dáme k jídlu, troufli na ni promluvit. "Můžeme si objednat jídlo u tebe?" Furt koukala. Nereagovala, jen začala ohryzovat tužku z gumou, fuj. Pak si významně k tej tužce vzala cár papíru a minimálně pohla bradou. Pochopila jsem a řekla: "OK.. takže já chci burger.. ale s masem, ne s rybou, víš, já totiž nejím ryby." Nechápavý a tichý pohled doprovázel moje slova, což mě mátlo a začala jsem tý holčičce přes pultík vykládat, jak nemám ráda ryby a že mi prostě smrděj. "Je to všechno?" Jééééé, ono to dítě mluví, výborně. Honza si objednal malou pizzu, ale po připomínce, že ta by trvala minimálně půl hodiny, si Honza objednal dvojtý fish and chips (místní nejvíce požívané jídlo - filé a hranolky). Dvojtou porci? Wow, jsem netušila, jaký má miláček hlad! Jenže miláček původně takový hlad neměl, jen neruzuměl slovu "dvojtá porce".

Holka něco načmárala na papír a suverénně nás zkasírovala - to ji ovšem šlo. :-)
Najednou zmizela někde mezi hrncema a pekáčema v kuchyni a my se začli strašně tlemit a čekali jsme, co z tohohle vyleze. Holku jsme viděli vyběhnout ven a ztratila se nám z očí. Tak jsem zvědavá, jestli to byla malá zlodějka nebo jestli šla tátu kuchaře vyhnat od kydání hnoje, aby na chvíli změnil povolání.

Dokreslím situaci - po dvoře se procházel ten zmatenej kohout, ale kdyby jen procházel, kokrhal a neměl hlavu. Teda mně to tak připadlo. - Připomínalo mi to pohádku Dařbuján a Pandrhola, když zavřeli smrťáka do sudu a kohout ne a ne chcípnout. Takhle to tam bylo naruby, myslím :-)

Po nějaké době si to zamířila do kuchyně jedna statná Maorka. Že by šel teda někdo vařit? Asi tak po půl hodině, kdy si objednalo ještě asi 5 lidí, se začalo nosit jídlo. Vzhledem k tomu, jak to tam bylo naruby je logické, že když jsem si objednala z těch lidí jako první, tak jsem dostala jídlo jako poslední.

Z kuchyňských dveří se vyřítila kuchařka s velkým tácem, na kterém ležel velký talíř a spousta dressingů a majolka a sůl a pepř. To všechno bylo pro Honzu. Dostala jsem další záchvat smíchu a Honzoj se rozsvítily oči - to je všechno pro mě??? a pak se zděsil, že to fakt všechno sežere. :-))
Jak jsem tak koukala na Honzu, žaludek se mi ozýval čím dál tím víc a v to, že dostanu taky jídlo, jsem věřila čím dál tím míň. Užďubovala jsem Honzoj hranole a začala jsem se na Maorku zlobit. Všichni dostali jídlo krom mě a kuchyně začala zet prázdnotou.
Jakmile Honza snědl svou obří porci, vstala jsem a začala hledat paní. Paní si myslela, že ta dvojtá porce je pro oba. To je sice fajn, ale před hodinou a něco se mnou mluvila o burgru a nechala si ho zaplatit. Byla jsem hlady zmatená a trochu překvapeně a nechápavě naštvaná. Nicméně za pouhých 20 minut jsem dostala housku a v tom namletý maso a paní (asi jako bonus) mi dala mega talíř hranolek. Hranole jsem nesnědla, nechala jsem si je zabalit s sebou. Dostala jsem je v novinovém papíře
Nechtěla jsem nás už od majáku zdržovat, tak jsem ten hloupej burger do sebe naházela, až mi nebylo dobře. Ale to nevadí, protože tak po dvou kilometrech jsme nastoupili na tankodrom. Highway Nr. 1!! Státní silnice číslo 1 byla poněkud rozkopaná :-D
To byla sranda! Jeli jsme asi tak rychlostí 15 po obrvoských špičatých šutrech a furt jsme říkali: "Bivoji, vydrž!" Bivoj byl statečný a vydržel a my se zase tlemili. Vykrkala jsem díky nátřesům zbytek burgru a posledních 17 km k majáku jsme po takové cestě, kdy jsme přes prach neviděli na 10 cm od okna, jeli pouhou hodinu nebo tak nějak.

Ovšem musím pochválit novozélandskou vládu, na opravy silnic musí ročně vynakládat spoustu peněz, práce na silnicích tu jsou všude opravdu běžné. Silnice se zpevňují (to hlavně! je to třeba, při krajnicích se nachází dost často po 30 cm sráz do různých rezervací - bez mantinelu samozřejmě), rozšiřují.

Kousek od Cape Reinga je (momentálně provizorní) parkoviště, super. Naposledy před výstupem z auta jsem měla tak nějak učesné vlasy. Tam vám byl fučák jako blázen. Když jsem si stáhla vlasy do gumičky, tak se mi rozvázaly - jak to ten vítr dělá?? :-))

Vydali jsme se uličkou k majáku, prošli jsme rozkopanými cestami a kochali se výhledem na širý oceán. Byli jsme pěkně vysoko a bylo to překrásný.
Napojili jsme se na asflaltový chodník, který byl super upravený a myslím, že tam dlouho není. Najednou jsem zahlédla špičku majáku - úplně ve mně hrklo a chtěla jsem se k majáku rozeběhnout. Ale (vlastně nevím proč) jsem šla pomalu s Honzou :-) Poskakovala jsem jen decentně :-) Když se za zatáčkou objevil celý maják, tak jsem zajásala.
Stále jsem říkala: "jééééééé" - myslím, že takhle přesně to bylo! :-) Maják byl stejně krásný jako jsem ho viděla na všech těch fotkách. Jeho bílá barva byla udržovaná a tak si tam stál a čekal, kdo ho přijde obdivovat a já - ten malinký nepatrný čumil z Čech - jsem teda přišla a obdivovala jsem ho.
Moc jsem ten maják chtěla obejmout, ale jaksi jeho obvod nezvládám. Tak jsem ho obcházela dokola a dokola, až jsem zjistila, že vlastně nakonec hledám jediné místečko, kde by alespoň na minutku tak šíleně nefučelo. Ten vítr byl opravdu nepříjemný, ale co bych chtěla, vždyť ten maják si tam tak dominuje úplně v pohodě širému oceánu, kouká, jak se slévá dohromady Pacific Ocean a Tasman Sea a vůbec ničím není přikryt ani zastíněn. Vylvaluje si tam své bílé stěny a odpovídá obloze svým vznešeným světlem.
Jsem nadšená. Chvíli mi připadal ten maják malý - menší než na obrázcích. A maják mi odpověděl - když jsem se opírala o jeho stěnu, majzla jsem se prudce do hlavy, slyšela jsem hvězdičky :-D a uvědomila jsem si, kdo je na tomhle místě pánem.
Nešla mi udělat hezká fotka, páč jsem stále kočírovala vlasy a mikinu. Ale dlabu na to. Chvíli jsme byli s Honzou u majáku úplně sami, tak jsme si užívali krásný výhled a vůbec dnešní výlet.

Chca nechce nás víceméně vyhnaly větry - tasmanskopacifické nikoliv hranolkové - poplácali jsme Bivoje a jeli zas na tankodrom. Zamávali jsme nejpodivnější nesevernější "restauraci" - zvolila bych vhodnější název "Bistro" a fičeli na jih.

Tak jsme byli spokojení, že jsme konečně byli u majáku, až jsme si ten den ještě zhezčili. Zabočili jsme k písečným dunám, které se tam nějak octly :-) Totiž to v té zelené přírodě vypadalo, jako by tam někdo navezl prostě miliony tun poušťového jemného písku, aby z turistů vymámil prachy. Ale kromě půjčování boardů tam nikdo nerejžoval.
Chill out paní nám řekla, kde můžeme sjíždět, kde je to bezpečně a nejsou tam pod pískem skály a my jsme si board půjčili oba a šplhali jsme trochu namáhavě na různé přesypy, abychom si je posléze mohli na prkně sjet. Bylo to super, fakt sranda, písek úplně (konstatuji důrazně - úplně!) všude. Sjížděli jsme jen na břiše, paní i zakázala zkušet na nohách, ten jeden kopec by byl dost o držku a prkna nebyly prkna ale jakási ztuhlá umělohmotná pěna nebo co. Samozřejmě jsme si zahráli na pobřežní hlídku, vyblbli se, udejchali a vrátili prkna a vykřupávali písek mezi zubama, vysypávali ho mezi .. prstama.
Vylézt nahoru byla fuška

To ale nebylo ten den vše! U dun jsem si sedla za volant já! Opravdu. Počet mrtvých - 0! Počet zraněných - 0! Heč! :-D

Každopádně jsem to švihla do prava na Ninety Mile Beach (která má ve skutečnosti prý jen 64 mil) a byla jsem poněkud oslněna, páč byl večer a my jeli přeci na západ. V jednom bodě v lesíku jsem myslela, že nepojedem dál, protože jsem skutečně neviděla kromě slunce vůbec nic. Nicméně jsem statečně dotyčný bod překonala a bylo to moc dobře, protože my jeli přeci na západ!!! Došlo mi to poněkud až u pláže, že se jeden podívat na nejdelší pláž na západ slunce. Auto jsem švihla kamsi do trávy, kde stála jakási dodávka. Ono totiž u Ninety Mile Beach dokáže stoupnout hladina oceánu při přílivu až o 4 metry za 3 hodiny!!!
Ninety Mile Beach je jedna z nejúchvatnějších pláží, co jsem viděla. Vlastně nejvíc, protože jsem neviděla ani na jeden konec pláže. A to jsem měla brýle. Prostě ta pláž mi přišla nekonečná a já opět skákala a tleskala. Nadšená jsem byla z toho, že mi tady moře přišlo naproti. Jako bych byla přímo na proti hlubině, rozumiš, ne na břehu, ale naproti hlubině!
A pak jsem se kochala naproti té třpytivé hlubině oranžovým západem slunce a kroutila jsem hlavou, jak je to neuvěřítelná nádhera. Děkuju přírodě za tu podívanou - představení hodné ocenění.
Odřídia jsem si přes 100 km a předala auto Honzovi, protože jsem měla unavená vočadla a Honza to statečně zvládnul. Dojeli jsme do backpackeru teprv ve 22:30, vysprchovali jsme všechen ten písek a snažili jsme se nevysprchovat si zážitky a usli jsme jak špalci.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomOzzy TomOzzy | E-mail | Web | 28. prosince 2008 v 9:06 | Reagovat

No nádhera !!!!!

2 máma máma | 28. prosince 2008 v 10:16 | Reagovat

Kouzelné!!!!!!!!!!!!! Docela bych vyzkoušela sjezd na tom písku. To musí být krásné.

3 Doležalová Doležalová | 29. prosince 2008 v 16:46 | Reagovat

Užíváte si co?

4 Hanýsek Hanýsek | 29. prosince 2008 v 20:53 | Reagovat

Božíčku, to je náááádhera.

5 Lucka a Honza Lucka a Honza | E-mail | 30. prosince 2008 v 0:53 | Reagovat

Máme se přííííííííšerně. :-D

6 Ravenhorn Ravenhorn | E-mail | Web | 30. prosince 2008 v 12:48 | Reagovat

Koukám, že se skvěle máte a zažítků spoustu, to by jste pak mohli vydat knihu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama