Bivoj dojel

14. ledna 2009 v 8:06 | Lus |  DENÍK ZE ZÉLANDU

Ještě to pondělí po návštěvě Kauri muzea jsme se vydali do Aucklandu.

Cesta byla pohodová a my si stále říkali, že se někde u dálnice zastavíme na kafčo a rozmyslíme se, kam z Aucklandu pojedeme dál. Byli jsme v kontaktu se dvěma Čechy - Pavlem a Evou, kteří také cestují po Novém Zélandě. Řekli nám, že si v Hastings pronajali dům a že nám můžou pomoct do začátku v Hastings tím, že mají 2 ložnice a můžou nám nabídnout ubytování za nějakou přijatelnou cenu. Paráda. Strašně se nám zlepšila nálada, protože peníze ubývají a my víme, že máme kde bydlet, až tak za dva týdny dorazíme do Hastings. Super. Už teď se na Pavla a Evku moc těšíme, protože stále čteme jejich webové stránky a strašně se nám líbí jejich fotky a články.

Kavárna u dálnice se nekonala, to je jen cestou na sever, tak jsme zastavili u McDonalda na kávičce cheesu (pochopitelně), ale stále jsme se nemohli rozhodnout, kam pojedeme dál, kudy to vzít, aby vyšly tak nějak peníze.
Rozmyslíme se o pár kilometrů dál, až projedeme celým Aucklandem.

Když jsme přejížděli přes Harbour Bridge bylo opravdu šeredný počasí, Sky tower v té šedivé mlze vyčnívala opravdu minimálně a Auckland takhle šedivej byl ošklivej, takže nás ani nelákalo tam třeba na 1 den zastavit.

Honza se výborně promotal po všech těch x proudých silnicích a měli jsme z toho tak fajn pocit, až se něco muselo pochopitelně posrat (pardon).

Začalo nám škubat auto, když jsme jeli jen do mírného kopečka. Stáhly se nám žaludky a Honza sledoval každý zvuk a každou reakci.
Když ze předku auta začalo něco ťukat, cinkat a jiné pazvuky se odtamtud ozývaly, začali jsme být už fakt nervózní. Honza si myslel, že je to náš trochu urvaný blatník - památka po předchozí majitelce, někde ho nabourala. Zastavil na emergency pruhu, že se na to raději mrkne, furt říkáme, že nebudeme nic riskovat, hlavně když jedeme po dálnici. Koukal na ten blatník, kterej se pohupoval podle mne stejně jako před tím. (Teď už vím, že...) naivně vyndal šroubovák a zkusil utáhnout blatník, kde to jen šlo. Co také jiného dělat jen tak vedle dálnice, že? Houby tomu oba rozumíme.

Nasedli jsme do auta a že uvidíme, jak to pojede dál. Za chvíli cinkání přešlo, jakoby vypadlo něco zpoza předního kola. Uf, oddechli jsme si, určitě to tam bušil jen nějakej šutr. Hurá.

Hurá ne! Cinkání začlo znovu a ne a ne přestat. Nervozitu vystřídalo chytré rozhodnutí sjet z dálnice a zkusit najít automechanika. Když pojedeme dál, bude pozdě večer a mechanika už tuplem nenajdeme, páč na Zélandu se na přesčasy nehraje. Na prvním exitu jsme zabočili a dojeli mezi baráky, rachtání se nám nelíbilo čím dál tím víc. Ocitli jsme se někde mezi rodinnými domy a rozhodli se někde zaťukat, aby nám poradili, kde najdeme opraváře. Honzovi otevřela jen nějaká starší vyjukaná paní, neporadila nám a kolem chodili jen malí školáci. Bylo tak 3:30 odpoledne. Honza ještě jednou mrknul do motoru a ejhle. Něco našel, bohužel. Jenom řekl: "asi jsme dojeli". Našel urvaný kotouč a prasklý řemen. To kotouč tam cinkal ne kamínek :-)

Rozhodli jsme se ještě kousek popojet. Zastavili jsme kdesi u pošty a nějakých obchůdků. Tam nám poradil nějaký Ind, že kousek by měl být opravář, po cestě tak 2 minutky autem. Po pravdě jsme váhali, jestli Bivoje ještě vůbec pokoušet, ale zkusíme to. Po minutě jízdy už na nás začly blikat všechny možné kontrolky, co v autě jsou. To jich tam je fakt TOLIK????? Neskutečné! No zrovna jsme jeli kolem benzínky, takže tam Honza zabočil, že se zeptáme a Bivoje už nebudeme pokoušet. A jak to chce život?? Překvapení přeci. Zezadu té benzínky byl automechanik. Sice se specializuje na BMW, ale na našeho Bivoje se prý podívá taky :-) Hurá. Nemusíme volat žádnou odtahovku.

Když se podíval pod kapotu řekl jen, že to do dílny odtlačíme, že to rozhodně už startovat nebudeme. No tak to je pěkný, vyměnili jsme si s Honzou jen tichý pohled plný nádechu.

Všimli jste si, že v situaci, kdy jste ostražití a přichystaní na jakýkoliv výpal, ať už v dobrém či ve zlém - zadržíte nádech? A když se situace vyřeší, použijete dlouhý výdech?? Proč? Ví to někdo? Napadlo mě akorát teď, že zadržení dechu po nádechu uklidňuje srdce, zpomalí tep. Co já vím :-)
No rozhodně jsme se takhle nadechovali a zpomalovali si tep ještě několikrát.

Byli tam 2 mechanici. Prohodili jsme pár slov, jestli se na to může mrknout hned, že cestujeme a nemáme žádné ubytování a tak. Zjistili jsme, že jsme ještě v Aucklandu - jih - nějaká okrajová část, doteď nevíme, kde jsme to přesně byli :-) Chlapi nám řekli, že jsou z Íráku a že tu už několik let žijí a pracují. Jejich angličtina byla strašně fajn, protože prostě přistěhovalecký přízvuk nám víc vyhovuje :-) Nabídli nám kafe a cigaretku. Využila jsem pouze toaletu, páč tu budeme asi déle, než bychom chtěli.

Adnan - vedoucí mechanik někam odfičel, že musí něco dodělat, že je hned zpátky. David - mladší mechanik nám začal rozdělávat auto. Sundal kolo, posvítil si a řekl jenom: "Myslím, že nebudete mít radost". Hluboký nádech a tentokrát i cigaretka nás uklidňovali. Nechápu, jak jsme to ale udělali, ale byli jsme v tom napětí plní humoru, s Davidem jsme vtipkovali na téma, jak se nám hezký řeší naše váhání, kam dál jet a že už jsme dojeli. Smáli jsme se a čekali na ortel, až se vrátí Adnan. Mezitím nás David poučil a ukázal nám, co máme na motoru rozsypaný a že buď to půjde zafixovat nebo už nepůjde udělat nic - načež jsem si sama odpověděla: "leda vyměnit motor".

Adnanova věta po té, co se podíval na Bivoje bylo jen: "Lidičky promiňte, ale musíte vyměnit motor". Hluboký zadržený nádech. Do prdele. Výdech. Cigareta. Výdech.

Ale pozor, dobrá nálada nás nepřešla, stále jsem opakovala, že se nám nic nestalo, jeli jsme po dálnici a nebourali, nemuseli jsme volat odtahovku a tak dále, hlavně, že se nikomu nic nestalo. To je nejdůležitější.

Koukali jsme na toho rozdělanýho Bivoje a začali zkoumat možnosti, co dál. Adnan nám řekl, že buď vyměníme motor, nebo to může "nějak" zafixovat, ale bude to fušérka a neví, jak daleko s tím dojedeme, ale že auto tak můžeme narycho někomu prodat, kdo tomu nerozumí. Tuhle možnost jsme hned zavrhli. Přece nebudeme prodávat auto, když víme, že není ok??!! Ještě si kvůli nám někdo v autě namlátí. To nepřipadá v úvahu, ani náhodou, to nám svědomí nedovolí. Za náhradní díly dostaneme tak 300 dolarů. "A za kolik nám seženete a namontujete nový motor?" "Za 1200 dolarů se vším všudy." Nádech a do prdele. Za 1500 dolarů jsme to auto kupovali. No tak to je masakr. 1200 dolarů na NZ účtě rozhodně nemáme. Obrovské štěstí bylo, že má Honza v Čechách nějaké úspory. Je to na české tak 14.000,- , což je pro nás teď celkem pálka.

"OK, necháme si vyměnit motor. Jak dlouho to bude trvat." Adnan: "No podle toho, za jak dlouho jiný motor seženeme, namontovaný bude za 1 den. Může to trvat 2-4 dny." Nádech. No super. "Jaké je to nejbliží ubytování, nějaký backpacker??" "Ne, jenom hotel, jinak backpackery jsou v centru Aucklandu. Nejlevnější ubytování za 100 dolarů na jednoho na noc." "Cože????" Tak to je v háji, takovýhle prachy nedáme, ani nemáme. Věděla jsem ale, že nám chlapi z Íráku nějak pomůžou. Proto jsme stále zůstávali klidní, jen to byl poněkud adrenalinový večer. David nám řekl, že do včera sháněl nájemce do jeho starého domu a že byl 2 týdny prázdný, ale že zrovna včera předal klíč. Škoda. Nicméně David se něco s Adnanem začal dohadovat írácky a my jen čekali a tiše sledovali. David obvolával všechny emigranty z Íráku :-) Nakonec nám sehnat ubytování u jeho 65 leté tety :-) Bydlí prý sama v baráku a můžeme tam zůstat, když jsme v nouzi. Dohodli jsme se na ceně 50 dolarů za oba na jednu noc. Další úžasná věta byla: "Ale teta neumí vůbec anglicky, jen thank you a pár dalších slovíček." To už jsme se na sebe s Honzou koukli hodně vesele a čuchali jsme dobrodružství :-)

Vypakovali jsme si věci z auta, vyměnili si telefonní čísla, dali jsme číslo pasu, abychom náhodou nezdrhli bez auta nebo co :-) David nás nasáčkoval do jeho vytuněnýho autíka a už jsme si to rachtali kamsi chvíli po dálnici a tak vůbec jsem tu cestu nestíhala sledovat, jen jsem Davidovi stále děkovala, že jsou skvělí, že nám tak pomáhaj. David nám jen řekl, že sem taky kdysi imigroval a že si prošel krušnými začátky, takže jsou rádi, když někomu můžou pomoct.

Dojeli jsme k paní. Barák vypadal zvenčí moc pěkně. Nádech - to bude zajímavý. Po prvních úsměvech a podání si ruky jsme asi tak 20 minut poslouchali živou íráckou debatu. Musela jsem Davida pobídnout, ať mi přeloží, co paní říká, že jestli nás tu chce a tak. Paní byla jen v rozpacích, že ještě nikoho neubytovávala, ale že jestli to opravdu potřebujeme, že je to OK, jen že teda nemluví anglicky. Dala nám na výběr pokoj, dům byl moc hezký, hezky vybavený, teplý, útulný. Paní byla čupr tetička se šátkem na hlavě, černýma íráckýma očima a tělem plným síly a energie. Po další chvíli řekla, že po nás žádný peníze za ubytování nechce, jestli jsme v nouzi. Začínala být čím dál skvělejší :-)) Ale bylo vidět, že je trochu napjatá a ostražitá. Udělala nám ale tak výborný kafe, že už v tu chvíli se mi odtamtud nechtělo :-)

David nám nabídnul, že pro nás přijede, až si dá doma sprchu a nají se a že nás odveze někam na nákup. Byli jsme totiž ve čtvrti, kde to do obchodů bylo pěšky dost daleko a paní nás poprosila, ať nikam raději nechodíme, že má jen jeden klíč od baráku a často navštěvuje svou početnou rodinu a že neví, jak se s námi dohodnout anglicky a tak. Pak nám přes Davida řekla, že nemusíme nic nakupovat, že má všeho dost, ukázala nám, že nám vyndá nové mýdlo jen pro nás, nové ručníky a tak :-) Pravidla respektujeme, ale i tak jsme se rozhodli, že si nakoupíme tak na 2 dny, nechceme paní dělat škodu, že? David pro nás skutečně přijel, jeli jsme nakoupit. Vzali jsme nakonec jen zeleninu a kuřecí maso, kytku pro paní a flašku vína, že si ty zážitky hezky zapijeme :-)

Později večer pro paní přejela její dcera (jedna z jejích dcer). Představili jsme se, pokecali, co se nám přihodilo a proč jsme u paní, popřáli si dobrou noc. Paní je fakt čupr, přijela asi až v půl jedenácté, to je príma na 65 letou paní takhle návštěvovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomOzzy TomOzzy | 14. ledna 2009 v 9:34 | Reagovat

Tak to je jak já se spojkou na Jižní spojce !  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama