Cesta do Hastings

14. ledna 2009 v 8:24 | Lucieeeee |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Sice jsme byli pozváni k irácké rodině na večerjní mejdan, ale rozhodli jsme se odjet směr Hastings. Už ve čtvrtek jsme jim říkali, pokud bude auto, musíme už odjet. Účty byly vyždímány a my byli plní zážitků.


Honza si ošahával novej motor, plyn zabíral jinak a citlivěji, motor měl úplně novej zvuk a my to všechno s napjetím pozorovali a zkoumali. Asi tak hodinu za Aucklandem nám začalo zlobit auto. Už zase. Opět se nám zcvrkly žaludky a já nešťastně řekla: "Nééé, to néééé." Ale bohužel ano. Auto strašně škubalo jakoby nechtělo podřadit, nakonec automat přeřadil, ale auto cukalo v šedesáti, v osmdesáti a přes stovku bychom nešli, ani kdyby to bylo povolený. Zastavili jsme v Hamiltonu někde na benzíně. Ale protože jsme dostali hotové auto až dnes v pátek a k tomu večer, tak žádní mechanici nepracují. Potvrdili nám to na té benzínce, ale tam byli samí mlaďáci, takže ti nám nepomohli. Báli jsme se, že nám špatně namontovali motor, nebo vůbec že ten motor je špatný. Nebo právě ta převodovka, o které mluvil Adnan, když to jeli s Honzou projet. Jenže, jak to bývá, v tu chvíli auto necukalo, až skutečně hodinu za Aucklandem.

Mezitím jsme zavolali Pavlovi a Evce do Hastings, že poněkud jsme necestovali, ale pobyli v írácké rodině a že přijedeme jaksi dřív, než jsme si mysleli. Pavel nám dával různé rady po telefonu, co by v autě tak mohlo zlobit. Ve finiši jsme se rozhodli jet do Hastings, co nejvíc to půjde. V Aucklandu v pátek v osm večer bychom těžko sháněli Adnana nebo Davida v jejich dílně. Byli jsme docela dost rozladění. Jeli jsme směr Hastings pomalu, ale jistě. Kilometry ubíhali a my si nahlas zpívali, abychom přeřvali ty otáčky, do kterých šel Bivoj, když podřazoval. Vlastně jsme se při cestě dost natlemili právě kvůli tomu, že jsme si v těch klikatinách kdesi v kopcích zpívali. Teda až na jeden moment, kdy nás nějakej trouba vytroubil v kopci způsobem, že jsme se lekli, že nám snad musí hořet auto nebo co. Asi nepochopil, že někdo nejede do kopce kilem ale jen sedmdesátkou, páč víc mu to auto a jeho řev nedovolí. Blbec nás vylekal. Nenachali jsme se ale úplně zastrašit a řekli jsme si jen: "Aby ses neposral, papundekle!" :-)

Za celou cestu jsme si riskli jen dvě zastávky - na malé jídlo a záchod a ta druhá byla kdesi na benzíně nedaleko Hastings. Netušili jsme totiž, že několik set kilometrů taky nemusíme potkat žádnou benzínku. Tlemili jsme se, že za Pavlem nedojedeme nakonec kvůli nedostatku benzínu, než kvůli technickým problémům. Pavla jsme průběžně informovali, kde se nacházíme a jestli ještě JEDEME. Jeli jsme kolem Taupa - obrovského jezera, centra letní zábavy. Ale nic jsme neviděli, jeli jsme většinu část za tmy. Ani jsme netušili, jakýma horama jsme to vlastně těma serpentýnama jeli, ale jedno vám povím, ty HVĚZDY, co jsem tam viděla na obloze, to byla TAAAAAAK neskutečná nádhera. Tolik hvězd na obloze a tak jasných jsem ještě neviděla. Byla jsem úplně učarovaná. Nebylo tam nikde odpočívadlo, tak se ani Honza nepokochal. Kde bychom to odstavili, kdyby to naše auto tak na samotě v kopcích kixlo??? Mazec. Supr.

Na té benzíně jsem potkala teplýho prodavače a studený párky. Ten prodavač byl fantastickej, sem se natlemila, když jsem se s údivem ptala, že na benzíně neprodávají žádnej alkohol. Chtěli jsme Pavloj a Evce dovézt nějakou flašku jako dík, že se nás ujmou a to nás ještě ani neviděli. Jenže skutečně na NZ se nesmí na benzínkách alkohol prodávat ani jako dárkové balení, jako je u nás obvyklé.

S Pavlem jsme se dohodli, že se sejdeme v centru Hastings a dojede pro nás, páč jsme neměli mapu Hastings, netrefili bychom adresu. Do Hastings k Warehouse jsme dojeli přesně o půlnoci z 28. na 29. listopadu :-) Asi to bude znamení :-) Jen ještě nevím jaký :-))

Pavel byl sympaťák už na první setkání. Dali jsme si cigaretku, prohodili pár slov a nasměřovali to k Pavlovi a Evce domů. Nejeli jsme daleko, 3 minutky z centra.

Zaparkovali jsme Bivoje a Pavel nás pozval dál, že nám přichystali nafukovací matrace... Jéééé, to je tak super přijet někam, kde vás někdo čeká, dá vám matrace a mluví česky! :-) I na to, že bylo tak pozdě, tak se s námi dal Pavel do řeči, až jsme vzbudili i Evíka. Jsou strašně vysocí, teda víc, než jsme z fotek čekali :-) Ale taky víc sympatičtější a hodní jsou furt stejně nejvíc :-) Čtete to? To je dobře, já jen, abyste věděli, že takoví jste :-) Pokecali jsme, až se nám zavíraly očadla a tak ve dvě jsme lehli na kutě. To je krásný pocit, že jsme dojeli a jdeme spát a nečeká nás ráno žádný check out (pro maminky - odhlášení z hostelu). Tímto vám ještě jednou děkuje, Pavle a Evi :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama