STROMY KAURI

2. ledna 2009 v 10:42 | Lus |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Do Aucklandu jsme zamířili rovnoběžně se západním pobřežím. Chtěla jsem se něco více dozvědět o Kauri stromech, dřevěných dominantních obrech.


Přes Oponini jsme se nasměřovali na Waipoua Kauri Forest - obrovitánská národí chráněná přírodní oblast, fascinující.

Ocitli jsme se zase v tom známém osamělém idylickém novozélandském kraji plným serpentýn. Těšila jsem se na až 2000 let staré stromy. Z průvodce jsem věděla, že tyto stromy mají "namále", protože jejich kořeny jsou těsně pod povrchem půdy a tak jej ničili nechtíc zvědaví turisté, když si je šli prohlédnout zblízka jako chci teď já. Doufám, že tam ti lesní obři na nás ještě čekají.

Kousek od silnice jsme našli výborně značenou kratičkou stezku k nejznámějšímu velikánu - Tane Mahuta. V kapkách deště jsme se plní očekávání vydali mezi stromy. Ještě tam na nás čekal!! Ó velký tane Mahuta! Je neskutečně obrovitánský, takhle obrovský strom jsem si ani neuměla představit. Stále jsem díky dřevěným chodníkům, které tu vybudovali ochránci přírody dost daleko od krále lesa a stejně jsem zírala, jak je megaidní. Přibližně 2000 let starý, totální výška 51,5m z toho výška kmene je 17,7m. Obvod kmene je 13,8m a objem kmene 244,5 m3!

Když jsme se chtěli podívat do větví, vadil nám désť a světlo za kmenem. Nepovedené fotky vyblednou, ale údiv navždy zůstane.

Pár minut autem od Te Mahuta jsme zastavili u další krátké procházky k dalším velikánům. Tentokrát to byl Father of the Forest - Otec lesa a Four Sisters - Čtyři sestry (taky vás napadly Tři sestry??). Když jsme se dostatečně pokochali slovy "týýýýýjooooo, ty jsou obrovskýýýýý", pokračovali jsme dál na jih.
Chtěla jsem ty stromy obejmout, to je jasný, ale nechtěla jsem jim dupat po kořenech, tak jsem se držela dřevěných chodníků a doufala, že ještě miliony turistů zakloní hlavu, aby se mohlo podívat do jejich větví.

Jak jsme se vymotali z nádherného stromovité a kopcovité oblasti, začala se na nás hráškově zelenat rozlehlá kopcovitá luka a já se otáčela na stromovou rezervaci a byla jsem nadšená, že jsme tam byli. Příroda se chtěla ještě víc vytáhnout, takže když jsem se otočila zpět po směru jízdy, oči se mi rozsvítily jako malému děcku, protože jsem uviděla přenádhernou přeobrovskou přebarevnou duhu. Honza mi zastavoval dle přání a já vyskakovala z auta, nestíhala jsem si zapnout bezepčnostní pás a už jsem zase zjekla: "Honzoooo zastááááááv, to musíš vidět, no já se pos... to je nádhera!".
Úplně vyzážitkování jsme si užívali cestu přes Dargville a zastavili jsme až v Ruawai, kde jsme se rozhodli přespat. Na recepci naštěstí pán ještě byl a bacpacker byl strašně príma.
Byl to backpacker předělaný ze základní školy, vtipný, plný překvapení. Skříňky v kuchyni byly nadepsány názvy, kde se co nachází a na jednom horním šupleti bylo napsáno: Zde nic není. A já ho pochpitelně otevřela. Vevnitř byla jen cedule: Ty mi nevěříš??! Jsi nedůvěřivá. Jsem ti říkal, že tu nic není." :-)) Takových hraček tam bylo mrtě. Byli jsme ve třídě ještě s jedním Francouzem a kreslili si po tabuli. Ve třídě (noclehárně) byl i klavír a různé obrázky a mělo to tam svou neopakovatelnou pohodovou atmosféru. Na obrovské tabuli bylo nakresleno kvantum nejrůznějších vlajek a vzkazů a já přidala českou vlajku a zapíchla jsem další vlaječku do mapy a byla jsem hrdá, že jsem z Čech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doležalová Doležalová | 2. ledna 2009 v 18:34 | Reagovat

Za tu zdravici pro naši školu moc děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama