TONGARIRO ALPINE CROSSING

29. března 2009 v 8:14 | Lucka |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Sobota 14.3.2009

Bivoj doškytal do Turangi. Tam jsme se rozhodli zamluvit si shuttle na Tongariro Alpine Crossing a přespat někde u parku. Shuttle z Turangi nás stál 35$ každého. Vyzvednou nás v sedm u infocentra a ve čtyři nebo v pět na konci jednodenního tracku. Pohoda.

Parkli jsme to kdesi v parku nedaleko infocentra, rozložili deku, vařič. Užívali jsme si sluníčka, hráli na kytaru a vařili kafe :-) Príma. Načerpali jsme energii na Tongariro. A propós pro neznalé. Tongariro Crossing je tůra na přibližně 7-8 hodin. Hlavním bodem je dosažení sopky, kdo stíhá může vyšplhat až na kužel kráteru.

Neděle 15.3.2009

Brrr, ráno je docela mrazivé, ale předpověď počasí říká, že na Tongariro budeme mít jasno. Ano ranní teploty tomu skutečně odpovídaj :-)) V sedm nás vyzvedl shuttle u infocentra. Bez kafe, bez snídaně, ale dáme to! :-) Honza vláčí bágl s 8l vody, máme termoprádlo, rukavice, čepice, nepromokavé věci, mapu, kompas, lékarničku, trekový boty a svačinu! :-)

Auto jsme nechali u informačního centra. Notebook jsme pěkně schovali v kufru a já doufala, že si nikdo nebude chtít přivlastnit mou kytaru.

Shuttle (minibus) nás vyzvedl na začátek tracku (tůry). Řidič nám oznámil, že nás vyzvedne v 15:30. Cože?? S dalšími cestujícími jsme byli dost překvapení. Všichni chtěli tak v pět, abychom měli dost času. Nekompromisně tvrdil 15:30 s tím, že nám infocentrum dalo špatné informace. Máme 7,5 hodiny na Tongariro. Nic moc. Nestihneme vyšplhat až na top kužel sopky :-(

Tam, kde začínají hory, nás pěkně zábly kebule a ruce. Nabalili jsme se jak na zasněžený Krkonoše a s toustem v ruce jsme vyrazili. Hurá! Sluníčko vykouklo z pozakopců a oslepovalo mě na prvních 5 kilometrech :-) Dojít k Mangatepopo Hut a dále na Soda Spings bylo celkem snadné. Příroda se teprve probouzela a my jsme už poznali, co je to procházet se vulkanickou krajinou. To nejsou kamínky! To jsou neforemný šutry jako blázen, ostrý a tmavý. Záhadný. Cestička se klikatila mezi touhle stuhlou lávou a my jako mravenci jsme se proplejtali.

Byla jsem přímo uchvácená, fakt se šplháme v sopečný krajině. A že to byl výšlap! Jak jsem psala, že k Soda springs to bylo v pohodě, tak úsek od Soda Springs k jižnímu kráteru byl teda masakr. Převýšení 300 m na nevím jak dlouhém úseku. Prostě fakt vejšlap docela dost kolmo. Uměle vytvořený schůdky nám pomohly, abychom neschazovali kameny na pod náma se plazící lidi. A že těch lidí tam bylo jak v létě na Václaváku, to vám musím taky napsat. Když jsme tak šplhali ty "Ďáblovy schody" hodně jsem fotila. Za prvé bylo co, protože výhled pod jižním kráterem na vzdálenou krajinu byl skutečně luxusní a protože to byla další výborna záminka, jak popadnout dech :-)) Jak jsem tak koukala dolů, zjistila jsem, že Tongariro Crossing jde mrtě lidí. Na tej klikatej cestičce mezi šutrama vypadali takhle z vejšky ty lidi jak mravenci. Sopka byla mraveništi a cestičky se klikatily...

Nicméně po náročném výšlapu jsme se doplazili na Jižní kráter. TO BYLA NÁDHERA!! Tam jsme dali malu sváču, kochali se a chvíli odpočli. Mysleli jsme, že jsme na vršku. Koukli jsme do mapy a zjistili jsme, že ne :-) Přeci to nebude dál tak hrozný. :-))

Jasně že bylo :-) Prošli jsme kouskem rovnou planinou, kde nebyla žádná zeleň, ale tolik odstínů hnědé jsem dlouho neviděla. Bylo to úžasný, jako procházka ve spod plochého kráteru :-) Byla jsem unešená a věděla jsem, že už teď to Tongariro stálo za to! Jo spodek plochýho kráteru? No jo, všude kolem jenom stěny... docela příkrý stěny.. a sakra, to je to další převýšení 250 m! :-))

Tak jdem na to. Zase to funíme mezi mega šutrama, občas ta cestička byla jen tak na jednu botu, jinak sešup po šutrech dolů nebo nic :-)) Zajímavé.. Místama to bylo fakt úzký a jak jsem si tak odpočívala u jednoho šutru, pozdravil mě takový starší hlas... Normálně důchodce, kterýmu bylo asi tak 65! Jen jsem vyvalila voči a pochválila jsem ho za kondici. Když jsem viděla ty jeho seschlý bílý hůlčičky (nohy) v masívních trekových botech, zastyděla jsem se za svou kondici, nadechla se a šlapala hezky dál. Obdivuju tyhle lidi! Klobouk dolů. Ten výhled z vršku byl TAK NESKUTEČNĚ FASCINUJÍCÍ, že bychom tuhle větu mohla nekolikrát zkopírovat do tohohle článku. Když jsem uviděla červený kráter, uznala jsem, že je to jednoznačně to nejhezčí, co jsem zatím na Novém Zélandě viděla! :-) A to ještě nebylo všechno. Síra se sířila z kráterů, měsíční krajina a výška, ve které jsme se nacházely fakt ujišťovali v tom, že jsme na SOPCE.

Strašně moc jsem se těšila na průzračně zelenomodrá jezera - Emerald Lakes. Hodně jsem je viděla v různých kalendářích a cestopisech... Už vím proč. Když jsme se k nim doklouzali (místama bez dechu, páč to tam smrdělo sírou jako nikde) mezi sířícíma výparama, byla jsem unešená, že jsou ta jezera tak obrovská. Myslela jsem, že to budou takový malý louže, ale žádný loužičky, pořádný sopečný jezera to byly! :-) Trochu jsem nechápala, jak u těch nebesky modrých jezer může někdo svačit, páč ta síra je jak zkažený vejce :-) Přes centrální kráter jsme došli k dalšímu Blue Lake - další přenádherný jezero. Jo tam jsme potkali jednoho Čecha. Jsme si tak jedli sušenku a kecali. Jako správný Čech zaslechl svou rodnou řeč a přišel prohodit pár slov. Bla bla bla bla bla.. "Tak já běžím, mějte se." "Jo jo ty taky...... ty vole von fakt běží!" Nekecám, já tam funěla na tom kráteru a týpas tam fakt běžel! :-) Asi trochu jiný kondice :-))

Pak už následoval sešup dolů. Skrz aktivní vulkanickou činnost, na kterou nás upozorňovali cedule.. v dáli "mrňavé" jezero Taupo :-) U Ketetahi Hut jsme si chtěli dát pauzu, páč brzdit furt ten sešup bylo snad stejně náročný jako šplhat nahoru. Jenže jsme si mysleli, že máme časovou rezervu, ale u Hutu jsme zjistili, že nemáme rezervu žádnou. To nás trochu nasralo, protože už síly ubývaly. Tak jsme jen vyndali sušenku a pádili. Zas nekecám, my běželi. v půlce cesty do konce jsme zjistili, že to máme fakt tak tak a pěkně nás to otrávilo, páč jsme se smekali v bahně báli jsme se, že nám shuttle ujede. Přesně v 15.30 - fakt!! jsme doběhli na parkoviště. Shuttle se zrovna rozjížděl a uviděli nás dvě holky z rána, tak nám přibrzdil. Ty vado, to bylo tak tak. Zničeně jsme sedli do shuttlu a mrzelo nás, že si tam na trávě nedáme sváču jako všichni ostatní.. Ten pitomej minibus nám závěr tůry pěkně zprotivil. Kdybychom sopku nemuseli seběhnout, bylo by to príma. V shuttle dalších 5 lidí 2 mlaďáci chyběli, nestihli to. Od Ketetahi Hut cedule píší 1,5 hodiny do konce... My běželi a bylo to 1,5 hodiny přesně na minutu. Doufám, že s rezervou, které tyhle info cedule mají odrážet nepočítají i ti důchodci, kteří tak bravůrně zvládli výšlap nahoru.

Když z nás opadla naštvanost kvůli časovému presu na konci tracku, znovu jsem prohlásila, že je to to nejhezčí, co jsem na Zélandě zatím viděla :-) Podtržená jednička s hvězdičkou!! :-)
Délka Tongariro Alpine Crossing: 19,4 km. Začátek na 1100 m - převýšení do 1900 m - konec na 780 m. Doba 7,5 hodiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomOzzy TomOzzy | E-mail | Web | 29. března 2009 v 14:32 | Reagovat

Zlatý "Studený potok" v tatrách!  :-D

Jinač bych se tam nejradši viděl s váma!!!

2 máma máma | 29. března 2009 v 15:57 | Reagovat

Tak takhle vypadá sopečná krajina. Máte moc pěkné fotky. Teď už budete Tatry zvládat hravě, co?

3 Evka Evka | 30. března 2009 v 0:54 | Reagovat

Tak se vám ten sen splnil-hurá :)

4 Radek Radek | E-mail | Web | 30. března 2009 v 16:57 | Reagovat

Dávám palec nahoru. :-)

5 Lucka a Honza Lucka a Honza | 31. března 2009 v 5:49 | Reagovat

Sen se nam splnil :-) to je pravda.. Tongariro byla skutecna nadhera a ja na to budu vzpominat furt... :-)

Jo a Tatry tttttssssshhh brnkacka! :-))

Bracha, taky jsme tam nahore na tebe vzpominali... :-)

6 Markéta Markéta | 17. dubna 2009 v 9:30 | Reagovat

Je to prostě krása!!! ;)
Moc vám to přeju a když si to tak prohlížím, tak vám tak maličko závidím :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama