QUEEN CHARLOTTE TRACK

16. května 2009 v 9:10 | Luciáš |  DENÍK ZE ZÉLANDU
Ráno jsme si dali oblíbené kafe a u lodi jsme byli po kapitánoj jako první. Šprťáci! :-))

Bylo chladné ale jasné ráno. Moc jsem se těšila zase na nějakej výšlap. Počasí nám fakt přálo. Ta loď bylo drahá jako sviň, ale tušili jsme, že to takhle bude na jižáku se vším. A plavbu lodí jsme si celkem dost oblíbili. Myslela jsem, že ta loď bude něco jako vodní taxi, prostě nás jen odveze a přiveze. Ale nakonec to pro nás byl mnohem větší zážitek, který za ty peníze stál! :-)
Když jsem se dostatečně v mrazivém větru na zádi lodě vykochala výlezem slunka zpoza strání okolních kopců Queen Charlottě Sound, pomalu jsme dojeli na začátek tracku. Byla plná loď a jen 3 páry (my, 2 Angličani a další dva mlaďáci) se rozhodly ujít 25 km za, myslím, 6-7 hodin. Hned po prvním výšlapu na střed kopců, kdy jsme se teprve dostali na trasu tracku jako takového, jsme ze sebe začali schazovat mikiny a bundy. Jojo, jak se zahřeje tělo :-)
Většinu tracku jsme šli buší, zpěvnění a mostky byly docela ošéfované. Šlapali jsme si to hezky nahoru a dolů a já se nemohla dočkat, až vylezeme na tu střechu a budeme čučet kolem dokola na vyhlídku po zátokách a oceán. View 360´! Tak tohle mě na tuhle část tracku dostalo. Ovšem bohužel jsme se neocitli na vrcholku kopce se spaseným trávníkem a vyhlídkou. šli jsme buší, kde se střídali jehličnany, listnáče.. trochu to připomínalo Krkonoše :-D občas se sem tam mihla palma, z velké části buš kapradinová.. Během tracku jsme ovšem došli na několik míst, která nabízela opravdu úžasné výhledy na různé zátoky. Taky mraky se na obloze dost začaly prohánět a pomalinku kupit, takže se nám oceán a kopce odrážely v iks odstínech. Naštěstí nám nepršelo.
Na některých místech jsme jaksi váhali na kterou stranu se vydat a odhadovali jsme to podle mapky a zátok. Po pár hodinách nám ale všechny ty zátoky přišly stejně zakroucené a už se podle nich nedalo orientovat :-)
Byl to nádherný výšlap. Ptáci zpívali, vzduch byl úžasně svěží a viděli jsme několik pohádkových mochomůrek červených. Docela jsme si to užívali musím říct. Oproti Tongariru jsme byli vybavený sušenkama a táhli jsme jen 2 litry vody s tím, že po cestě si můžeme doplnit. Jenže průvodce jaksi nenapsal, že ta voda je pitná až po převaření,což jsme neměli jak provést. Když ovšem voda došla, šlo to i bez převaření :-))
Po cestě jsme si zpívali a dělali jiný hovadiny - to bylo na rovině. Do kopce jsme funěli a z kopce tak tak brzdili. Bylo to moc príma, až na poslední část tracku.

V jednom místě nám skutečně chybělo značení stezky tak moc, že jsme málem sešli do špatné zátoky. A kdybychom to nějakým způsobem zjistili až v tej zátoce v domnění, že zrovna TAM je ten konec tracku a on by nebyl... nestihli bychom loď. Navíc jsme tam potkali ceduli od D.O.C., že máme počkat, že provádět jakýs takýs postřik a my dál nesmíme jít. Tak jak magoři čekáme, až někdo přijde a my se optáme na cestu. Po půlhodině nás to fakt přestalo bavit a začli jsme být na štíru s časem. Po nějakých dohadách jsme se vydali přímo za nosem, potkali ochránce přírody, který nám potvrdil, že jdeme správně, ale že je to ještě pěknej flák cesty - přes hodinu a půl. A my mysleli, že tak za 20 min. už budeme v přístavu. Sakra. Nasadili jsme tempo zapálený koudele u prdele a hezky si to kmitali. Tahle část tracku už mě fakt nebavila. To samý jak na Tongariru, makat, abychom stihli dopravu. eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee

Utekla jsem Honzovi, potkala po půlhodině vysmátý dřevorubce, kteří mě naštěstí uklidnili, že tam už za patnáct dvacet minutek budu. Tak jsme pokecali, Honza si to v klídku došel a pokračovali jsme do přístavu. Nad zátokou nastal další error, když jsme nevěděli kudy se dát. Tak to značení je fakt naprd. Vždycky když váháme, jeden z nás je o malilinko víc přesvědčivější o tom, že bychom měli jít TUDY a proč (většinou to nejsou logický argumenty, spíš stylem PROSTĚ PROTO, nebo JÁ SI TO MYSLÍM :-D ) Na tomhle rozcestí jsem vedla já. Naštěstí ne na tom minulým :-D
Když už jsme se vymotali správnou cestou, motali jsme se v hotelovým rezortu, ve kterým bylo TO molo, naše nástupiště na loď. Bylo to tam tak blbě v kopci, že jsem vlezla jednějm starejm babám do pokoje, ani jsem netušila jak :-D Opravdu jsem nerozeznala cestu .. přechod na terasu hotelovýho pokoje a hotelový pokoj :-D Paní na mě chuděry koukaly jak zjara. Nějak jsme se vymotali a u restaurace jsme našli známý anglický pár. Další pár už taky seděl na molu. Zjistili jsme, že jako jediný jsme se fakt pokusili čekat, než skončí postřik :-D
Jak jsme byli uhnaný a mrzutý z konce tracku, tak se záhy objevil Honza mě v rukách dvě točený orošený pivínka. Miláček můj!!! Schlazené hrdlo, schlazená mysl. Povídali jsme si s Angličanama, které jsme dost potkávali na trase a nakonec jsme neměli zpoždění my ale loď. Po pivínku jsem si lehla na molo, opřela nohy o kůl a nechala se ohřívat sluníčkem. Mysl byla uvolněná a já se kochala zelenýma kopcema kolem a byla jsem hrdá, že jsme ty vršky zdolali a bylo to prostě krásný! :-)

Když doplula loď, lidi, kteří zvolili jen "línou" kochací celodenní plavbu na nás obdivně koukali. My koukali vyčerpaně :-)) Zase jsem se tetelila, jak jsme jeli po moři, všude ty vysoký zelený nepravidelný koberce a já jsem se koukala, po kterém vršku jsme šli a jak tam voněly houby a cvrkali cvrčci.
Loď krásně houpala, do mě se dala trochu zimnice a šlo na mě spaní, ale jak! Honza to zpozoroval a přinesl mi kafe. Zadarmo. Takže mi donesl i druhý :-))

Už jsem se nekochala, ale klimbala mu na rameni. Když náhle fantastický průvodce stočil loď a říká: "když jsem byl malej a plul jsem s maminkou na lodi, vždycky jsem se ptal - mami, uvidíme dneska delfíny??" Jak jsem byla v polospánku a vnímala jen rozrážení vody, hukot motoru a houpání lodě, TAHLE věta v mikrofonu zněla jako šepot pohádky nádherně zbarveným melancholickým hlasem. Všichni se zvedli a fakt že jo. Bylo jich mraaaaaaaaaaaaaaaaaaky!!!

A byli strašně blízko. Pluli společně s lodí kousíček po boku, za lodí, před lodí, pod lodí.. prostě všude. Důchodci se dokymáceli ze sedadel, najednou měli na ty berle sílu. Pouštěla jsem je k boku lodi, přidržovala a ukazovala jsem jim, kde delfíny uvidí. Byla jsem dojatá. VŠICHNI byli dojatí. Ani to nešlo vyfotit. Máme to všichni v hlavě, v srdci a byl to jeden z nejmocnějších zážitků na Novém zélandě. Přísahám, že jsem v tu chvíli uronila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doležalová Doležalová | 16. května 2009 v 17:51 | Reagovat

Pěkný fotky. Tu cestu vám vůbec nezávidím.

2 Celboška Celboška | 16. května 2009 v 20:19 | Reagovat

Krásny článok, ďakujeme, aj ja prisahám, že som pri ňom skoro uronila :o)

3 Hanka Cerekvice Hanka Cerekvice | E-mail | 16. května 2009 v 22:21 | Reagovat

Ahoj oba, tak ty delfíni vám závidím asi ze všeho nejvíc.Krásný fotky pa.

4 Lucka Lucka | 17. května 2009 v 1:00 | Reagovat

Celbová neser! :-D :-D :-D
sem byla dojatá, noooo :-D :-D :-D

Jinak děkujeme za pochvalu fotek, máme z nich taky radost, protože se světlem to tam bylo dost divoký :-) mrak nemrak :-)
Mám pocit, že bych si chtěla pořídit vanu o rozloze 30 km2, kde bych měla mazlíky delfíny :-))

5 Evka Evka | 21. května 2009 v 7:53 | Reagovat

Ty fotky, kde si hraje světlo se stínem jsou naprosto magický

6 Lucka Lucka | 21. května 2009 v 7:57 | Reagovat

Ahoj Evi :-)
Děkujuuuuu :-)
Zítra jedeme na Overnight cruise po Doubtful sound :-) Mooooooc se těším a snad ťuk ťuk vyjde počasí :-)

7 Hanýsek Hanýsek | 25. května 2009 v 21:29 | Reagovat

Ježiš to je krása.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama